Veronika Diblíková (26) s přítelem Ivanem Grundem udělali před necelými pěti lety velkou životní změnu. Hlavním důvodem byla nespokojenost s českým systémem práce a touha po poznání neznámého.

Veronika s Ivanem u nás pracovali v továrně na autodíly, kde se rozhodli skončit a začít jinde. První zemí, do které je srdce zavedlo, bylo Irsko. Z něj odešli na Nový Zéland, kde žijí už více než rok.

Jak jste se dostali do Irska?

Vzhledem k tomu, že Irsko je v Evropské unii, tak bylo celkem jednoduché se do něj dostat a začít tam pracovat. Po rozhodnutí, že se do země odstěhujeme, nám trvalo ještě půl roku, než jsme opravdu odjeli. Vyřizovali jsme pojištění a chystali životopisy v angličtině. Pak jsme si prostě jen sbalili batohy a odletěli.

Podařilo se vám najít práci předem?

Ne, práci jsme si našli až tam. Dopředu jsme si našli jen sdílené bydlení u Čechů, kteří v Irsku už žili. Bydlelo nás tam celkem pět. Po dvou měsících jsme se přestěhovali k rodině, kde nám to ale vůbec nevyhovovalo. Měli malé děti, které byly hlučné. Po téhle zkušenosti jsme se rozhodli pro vlastní bydlení.

Kde jste si našli práci?

Přítel v prvním roce pracoval u výrobce polotovarů, já jsem dělala asi čtyři měsíce pokojskou. Bylo to ale jen na sezónu, takže když skončila, musela jsem se poohlédnout po něčem jiném. Následně jsem si našla místo v malé rodinné továrně, kde se vyrábí součástky do CNC strojů. Byla to hodně titěrná práce, ale moc mě bavila.

Je něco, na co v Irsku nedáte dopustit?

Irsko pro mě bude vždycky srdcová záležitost kvůli přírodě a slušným lidem. Má zkušenost je, že místní obyvatelé například nikdy nikoho nepomlouvají. Skvělé je i tamní počasí. Nejsem totiž milovník veder a v Irsku mi bylo celou dobu příjemně. Tedy kromě zimy, to v Irsku opravdu není hezky a neustále prší.

Děláme v Česku v boji s pandemií dost? V Dubaji na virus nasadili drony, prozradil Marek

Cestovali jste i do jiných zemí?

Navštívili jsme také Chorvatsko, Portugalsko, Velkou Británii, Singapur a ostrovy Tenerife, Lanzarote a Malorka. Na Facebooku jsme si založili také stránku Travelvedi, kde o našich cestách píšeme.

Z Irska jste se následně rozhodli odjet na Nový Zéland. Z jakého důvodu?

Život v Irsku už pro nás začínal být stereotypní. Měli jsme sice super práci i bydlení, ale přestali jsme objevovat nová místa. S přítelem potřebujeme pořád něco nového, milujeme totiž dobrodružství. Irsko jsme si navíc plánovali vyzkoušet na dva roky, a to jsme přetáhli o další rok a půl. Nový Zéland byl sen mého přítele, můj sen byl zase bydlení v autě, které je v zemi povoleno. Takže volba byla nakonec jednoduchá.

Jak jste se na Nový Zéland dostali?

V roce 2018 jsme požádali o pracovní víza, která se dají zařídit jednou ročně v předem určený den a hodinu. Přáteli žádost schválili, ale mně bohužel ne. Museli jsme tedy čekat rok na další termín a požádat znovu. Následující rok opět pracovní vízum schválili pouze příteli, já naštěstí dostala alespoň cestovní vízum. To pracovní jsem získala až na Novém Zélandu.

Splnil se na Novém Zélandu váš sen žít v autě?

Týden po příjezdu jsme si opravdu koupili auto a začali v něm žít. To nám vydrželo jeden rok, poté jsme ho prodali.

Nechyběla vám v autě třeba sprcha a toaleta?

Člověk se musí naučit vystoupit ze své komfortní zóny, pak už to jde všechno snáz. Je jasné, že nám chyběla spoustu věcí. Ale potom, když je člověk delší dobu nemá, začne si více vážit těch zdánlivě samozřejmých. V autě jsme třeba neměli pořádně ani elektřinu. Pak jsme k jedné práci dostali možnost ubytování v domě, kde elektřina samozřejmě byla. My jsme za ni byli tak vděční a měli jsme z ní takovou radost, že jsme v domě jen tak blikali světlem (smích). Prostě se pro nás najednou stala vzácností.

Co se týká sprchy a toalety, s tím třeba problém nebyl. Na Zélandu je to hodně uzpůsobené batůžkářům a na mnoha místech jsou proto otevřené sprchy. Například na bazénu si člověk může jen tak zaplatit sprchu, i když si nejde zaplavat. Také surfařské obchody nabízejí možnost osprchování, veřejné sprchy jsou také na plážích. Toalety i fontánky s pitnou vodou jsou pak k dispozici na každém rohu. Pokud jde o spaní, mně se v tom autě spalo skvěle. Měli jsme to v něm útulné a nemohli jsme spadnout z postele (smích).

 

Čím se na Novém Zélandu živíte a kde bydlíte?

Momentálně jsme kvůli koronaviru v podstatě uvízli v práci. Takže teď ve městě Pukekohe, kde máme zajištěno i ubytování, sbíráme maliny. Původně jsme měli nastoupit do restaurace. Hned po vyhlášení nových koronavirových opatření je ale uzavřeli a nám asi dvě hodiny před nástupem zavolali, že nás bohužel nemohou vzít.

Zažili jste kvůli koronaviru něco zvláštního?

Jednoho dne nám oběma přišla SMS zpráva s tím, že máme dva dny na to, abychom si našli izolované bydlení po dobu vyhlášené čtyřtýdenní karantény. To pro nás bylo trochu náročnější. Nicméně výhodou bylo to, že se nám kvůli koronaviru prodloužila pracovní víza až do září. Standardně by nám skončila už v květnu. Museli jsme ale zůstat na Novém Zélandu a nesměli využít repatriačních letů zpět do České republiky.

V té době jste už bydleli u malinového sadu, kde pracujete?

Ano, měli jsme štěstí.

Není těžké během dvou dní sehnat ubytování na celé čtyři týdny a jak to vyřešili třeba batůžkáři? 

Nevím, jak to vyřešili. Naši kamarádi ale třeba zůstali bydlet v autě a domluvili si akorát s nějakou farmou, že mohou používat sprchy a toalety. Podle toho, co jsem četla, se to všem podařilo nějakým způsobem vyřešit.

Co všechno jste na Novém Zélandu už dělali?

My tady střídáme různé práce. Některé nám totiž nevyhovovaly a někdy jsme zase jen chtěli vyzkoušet něco nového. Za celou dobu jsme vystřídali asi devět prací. Naše první práce byla sbírání kiwi, u toho jsme vydrželi jen tři dny (smích). Poté jsme pracovali tři měsíce v kempu, kde jsme dělali uklízeče pokojů. Následně jsme pracovali měsíc a půl v sadech, které se připravovaly na sběry před sezónou. Tam jsme třeba sázeli stromky a vázali větvičky. Následovala práce v pekárně, u které jsme vydrželi asi jen čtyři dny. To nás taky nebavilo. Potom se z nás stali na měsíc farmáři a dojili jsme krávy. Pak přišel měsíc práce v restauraci a po ní tři týdny sbírání jablek. No a teď sbíráme maliny.

Jak napsat ten nejlepší životopis, který vás dostane na pohovor! NÁVOD

Do všech zaměstnání vzali vás i vašeho přítele společně?

Ano, většinou hledají více lidí, takže jsou rádi, když jim nastoupí rovnou dva lidé společně. V kempu například hledali přímo pár, na farmě naopak chtěli vzít jen přítele. Naštěstí jim řekl, že beze mne nenastoupí, a tak nás nakonec vzali oba.

Co říkáte na povahu Novozélanďanů?

Většina lidí říká, že Novozélanďané jsou hodně příjemní a hodní. Já neříkám, že nejsou, jen mám zkušenost s Iry a ti byli více upřímní. Mám pocit, že slušnost Novozélanďanů je jen přetvářka. Myslím tím, že ochota a laskavost je u některých často falešná. Samozřejmě netvrdím, že u všech. Velká spousta z nich nám pomohla a byli vážně úžasní. Bohužel někteří se hned namísto pozdravu ptají odkud jsme, aby si nás mohli někam vřadit a podle toho se k nám chovat. Na tohle jsem alergická.

Nemůže to být kvůli nějaké jejich špatné zkušenosti s cizinci?

Teoreticky může. Když se tady rozšířilo batůžkářství, tak někteří turisté údajně nepoužívali toalety, ale křoví. To samozřejmě mohlo mnohým lidem vadit. Ale v roce 2014 začaly vznikat free kempy, kde jsou toalety k dispozici. Tím pádem už by neměli mít potřebu si někde v křoví takhle značkovat území (smích). Je dost možné, že právě kvůli tomu můžou mít místní takový přístup. Kdo ví.

Plánujete se vrátit do Česka?

Zatím se neplánujeme vracet, necítíme to tak. Určitě ale rádi alespoň na měsíc navštívíme rodinu. Nevyužili jsme ani repatriačních letů, o kterých jsem už mluvila.

Kdybyste mohla něco vzkázat lidem, co by to bylo?

Teď v období koronaviru bych jim chtěla říct, aby nedělali z komára velblouda. A hlavně, aby byli více spolu než proti sobě. Hodně čtu na internetu vulgarismy, ve kterých si lidé vzájemně nadávají. Právě teď je ta doba, kdybychom si měli všichni uvědomit, že máme táhnout za jeden provaz.