Zakladatelka Zásilkovny Simona Kijonková neměla vůbec jednoduché dětství. Vyrůstala v chudé rodině, a proto dobře ví, jak vypadá život bez peněz. Dnes vlastní firmu s více než miliardovým obratem a patří mezi nejvlivnější ženy v Česku. Právem je přezdívaná první dámou internetového podnikání. Šéfuje stovkám zaměstnanců, vychovává tři děti a její společnost dnes funguje ve třiceti zemích Evropy.

Úspěšná podnikatelka Simona Kijonková nyní na týden změní svůj vzhled a vydá se v utajení do Děčína. S pouhými 550 korunami v peněžence opustí rodinu i své podnikání a bude pracovat jako dobrovolník. V pořadu televize Prima Milionář mezi námi se zapojí do pomoci seniorům, dětem ze sociálně slabých rodin a týraným ženám.

Jaká byla vaše motivace vstoupit do projektu Milionář mezi námi?

Viděla jsem zahraniční verzi, která mě velmi oslovila a chytila za srdce. Vnímala jsem tam několik důležitých sdělení. Chtěla jsem poukázat na potřebnost dobrovolnické práce a také na charakter a vnitřní krásu lidí v rámci neziskového sektoru. Tyto neziskové organizace byly neviditelné a veřejnosti neznámé. Vnímám jako důležité poukázat na jejich existenci a to, jak fungují. Já i Zásilkovna se věnujeme CSR aktivitám, a tak jsem se příliš nerozmýšlela a šla do toho.

Na první pohled nepůsobíte jako někdo, kdo by chtěl dobrovolně trávit čas v komunitách na okraji společnosti. Neměla jste strach?

Vůbec jsem se nebála. Jsem člověk, který sbalí batoh a jede do Nepálu nebo jiných nepřístupných oblastí pomáhat jako dobrovolník. Požádala jsem produkci tohoto pořadu, aby mě vzali tam, kam nikdo jiný z účinkujících nebude chtít. Neznala jsem další účastníky, ale předpokládala jsem, že jsou to lidé lépe situovaní, a tudíž budou mít nějaké požadavky. Já jsem si naopak přála, aby mě zasadili do podmínek, které jim ostatní odmítnou nebo se tam bojí. Předpokládala jsem, že mi vyberou velmi těžká témata, a to se také stalo.

Přepravci nestíhají! Do kdy objednat dárky, aby přišly do Vánoc?

Ocitla jste se v romské komunitě, mezi seniory a oběťmi domácího násilí. Které prostředí vás ovlivnilo nejvíc?

Všechny. Jako dospívající jsem si prožila chudobu a život s maminkou samoživitelkou. Vyrůstala jsem v Karlových Varech v Rybářích, ve čtvrti osídlené romskou komunitou. Moje sousedka byla Romka, setkávala jsem se s řadou romských dětí. Není mi to cizí. Naopak, bylo to pro mě velmi emotivní, kolikrát jsem se v těch dětech nebo situacích viděla. Pro mě to byl návrat do doby nedávno minulé. Ale tematika týrání žen, svěřené osoby a prarodičů, tady mi chyběla slova, nikdy jsem se s touhle problematikou nesetkala. Najednou jsem nebyla schopná vůbec reagovat, a ani jsem se nesnažila, protože s tímto tématem nemám zkušenosti. Vyslechla jsem příběhy, které končily smrtí, a to bylo asi to nejtěžší, co jsem tam zažila. Dlouho jsem se s tím vypořádávala i poté, co natáčení skončilo. Téma seniorů mě zasáhlo osobně.

Jak to myslíte?

Téma seniorů a smrti mi přijde v dnešní společnosti tabuizované. Bojíme se mluvit o stárnutí. Ženy i muži se snaží zastavit čas a hledají prostředky, jak se udržet mladými. Nechceme si připustit, že jsme tu jen na krátko a je důležité, jak život prožijeme. Život se seniory pro mě byl obohacující v tom, že oni ví, že už nemusí lhát. Říkají vám ryzí pravdu s hlubokou životní zkušeností. Pro mě ale není tahle problematika neznámá. Vychovávala mě babička. Viděla jsem ji umírat na smrtelné posteli. Jako dítě jsem její moudra brala na lehkou váhu, ale čím jsem starší, tím častěji je opakuji, začínám jí dávat za pravdu a předávám je svým dětem. V některých babičkách jsem tu svoji viděla, a to pro mě bylo velmi silné.

Kromě emocionálních výzev jste se musela popasovat i s tou finanční. Na týdenní nákup jste měla pouze 550 korun. Jaké to pro vás bylo žít týden s tímto obnosem?

Vrátilo mě to v čase. V minulosti jsem žila život, ve kterém jsem musela počítat a nemohla si dovolit všechno. Živila jsem se celý život sama, bez jakékoliv pomoci. Pocházím ze sociálně slabé rodiny, vyrůstala jsem pouze s maminkou samoživitelkou a nebyly jsme na tom dobře. Chodila jsem s lístečkem na nákup a psala si tam ceny tak, aby na nákup stačilo například jen 200 korun. Tahle situace mi opravdu nedělala problém.

Danovy skladby používají na Netflixu i HBO. Pustilo si je už 100 milionů lidí

Ale jak to šlo dohromady s vaším zdravým stravováním?

Překvapilo mě to, že jsem byla schopná požívat nezdravé potraviny. Je pravda, že na zdravé výživě si zakládám. Pracovat s rozpočtem 550 korun na týden znamená jíst čínské polévky, levný kečup plný cukru a ty nejlevnější těstoviny, které se snadno rozvaří. Ale i to jsem si užila. Chuťově to není špatné, pochvalovala jsem si, že si mažu bílý chleba a dávám si vajíčka, takhle se normálně doma nestravuji. Očekávala jsem, že se díky tomuto stravování vrátím domů jako sud, ale dokonce jsem za týden zhubla dvě kila.

Co vám vlastně řekli doma, když jste jim oznámila, do jakého projektu vstupujete?

Když jsem to oznámila manželovi, začal se smát a kroutit hlavou. Říkal mi, že jsem odvážná, on by do toho nešel. Obával se ukázat kontrast s tím, jak dnes ve skutečnosti žiji. Ale já si myslím, že to je dobře. Ukazujeme, že kdokoli se může stát dobrovolníkem. Manažeři i lidé z byznysu se mohou sebrat, sbalit batoh a jet do Nepálu nebo do Děčína a pomáhat. Pomáhat jako dobrovolník může skutečně kdokoli. Bohatý stejně jako ten, kdo nemá peníze. Protože pokud nemám peníze, něco umím a můžu něco vyrobit a věnovat. A když nemám ani to, mohu věnovat alespoň svůj čas.

Firmu i rodinu máte dobře nastavenou tak, aby týden bez vás zvládly bez komplikací. Ale jak jste ten týden bez nich zvládala vy?

Chyběly mi moje tři děti. A manžel. Nejtěžší bylo, že mi sebrali mobil a nebyla jsem vůbec online a musela jsem zapomenout na svůj normální život. Dala jsem si onlinový detox. I to bylo ale pozitivní.

Myslíte, že se vám podařilo kromě nemalých peněz předat i něco ze svých zkušeností?

V Indigu jsem se setkala se dvěma asi třináctiletými dívkami, ze kterých jsem cítila lhostejnost k životu a odevzdání se tomu, že po základní škole půjdou na pracovní úřad jako rodiče a nějak tím životem v bídě proplují. Vyprávěla jsem jim svůj příběh a snažila se jim ukázat, že to, kde se narodily a jak vyrůstají, neznamená, že to nemohou změnit. I já jsem vyrůstala v prostředí, kde bylo velmi nepravděpodobné, že vystuduji střední, natož vysokou školu – a já jsem vystudovala dvě vysoké školy. I dítě z ghetta s může dostat mezi podnikatele a postavit se na vlastní nohy. Přála bych si, aby to padlo na úrodnou půdu.

Ordinace v růžové zahradě končí! Televize Nova oznámila její konec po 15 letech

Jak se vám podařilo dostat se z nouze k milionům?

Myslím, že mě k úspěchu přivedla moje tvrdohlavost, vytrvalost a pracovitost. Díky tomu se mi podařilo řešit životní situace. Nehoním se za penězi. Pokud má člověk prvoplánový cíl vydělat peníze, třeba jich nikdy nedosáhne a bude jen honit dokolečka vlastní ego. Jde o to dělat věci dobře a vědět, že prostřednictvím práce lze zlepšovat život sobě i lidem kolem sebe. Dneska peníze máte, zítra je mít nemusíte. Důležitá je pokora. Díky tvrdohlavosti a pokoře jsem tam, kde jsem. Nerada o sobě mluvím jako o milionářce, milionář je dneska každý, kdo má panelákový byt v soukromém vlastnictví. Nepřipadám si jako milionář, myslím si, že jsem člověk, který se snaží měnit věci k lepšímu.

Od natáčení vás dělí už více než rok. Máte možnost sledovat, jak vaše peníze pomohly?

Jsem v kontaktu s dobrovolnicí Pavlínkou ze Slunečnice a snažila jsem se najít možnost, jak by se mohla do CSR aktivit naší firmy zapojit. Pavlína musela kvůli vážně nemocnému manželovi opustit zaměstnání. Sedm let pracuje jako dobrovolnice a pomáhá seniorům, sama žije v hmotné nouzi. Mám radost, že se její rodina má dobře, že se zdravotní stav manžela nezhoršuje a děti jsou usměvavé. Jsem v kontaktu i s Mirkem z Indiga, rozhodla jsem se projekt pro nadané romské děti podpořit dlouhodobě. Romská otázka je pro mnoho lidí složitá, ale v téhle skupině je mnoho dětí, které jsou neskutečně šikovné a zaslouží si šanci. Když jim dáte vzdělání, dáte jim život a budoucnost. A ve Slunečnici, která pomáhá seniorům a zdravotně postiženým, jsme zafungovali místo státní podpory, organizace v tom roce nezískala žádnou podporu od statutárního orgánu a hrozil jí zánik.

Neziskovým organizacím jste věnovala statisíce korun. Co tenhle projekt dal vám?

Když jsem se vrátila z Děčína, uvědomila jsem si, že jsem ráda, že dělám práci, jakou dělám, že to má smysl. V dnešní době není nic důležitějšího než si pomáhat navzájem. Dělá to z nás lepšího člověka. Zlepšuje to náladu a máte pocit, že vaše práce má vyšší smysl. Děláme to proto, abychom si mohli vážit sami sebe a podívat se na sebe do zrcadla. Dobrovolnictví z vás dělá jiného člověka. Doporučuji to každému. Ať už s kamerou nebo bez kamer.