Kvůli koronaviru by se měla zakázat veřejná doprava, myslí si Ital žijící v Česku Luca Aldrighi (36). V exkluzivním rozhovoru prozradil, proč neodjel za rodiči, kteří bydlí v nejpostiženější oblasti Itálie. Co říká na opatření u nás?

Luca se do České republiky přestěhoval před rokem a půl. Hlavním důvodem byla práce, živí se jako architekt. Jeho rodina stále bydlí v Itálii. Žijí v oblasti, kterou koronavirus zasáhl z celé země nejvíce. Svou rodinu navštívil naposled na konci minulého roku. Nyní s nimi zůstává v kontaktu telefonicky. V rozhovoru pro yookee prozradil, jaké jsou jeho pocity a jak situace v Itálii vypadá.

Kde jste v Itálii žil?

Mé domovské město je Mantova v provincii Lombardie. Žije v něm zhruba padesát tisíc obyvatel. Lombardie hraničí s provinciemi Veneto a Emilia Romagna, a právě tyto tři provincie jsou koronavirem nejvíce zasaženy. Ale v mém rodném městě to tak silné není. Nejvíce zasažené je Bergamo, které je nedaleko. Včera tam dokonce musela přijet armáda a odvézt mrtvé, protože neměli dostatek rakví. Díval jsem se na internetu na zprávy z Bergama a za jeden den tam zemřelo tuším přes tři sta lidí, ale přesné číslo si nepamatuji. Velmi mě to zasáhlo, je to smutné.

Zvažoval jste, že se vrátíte v těchto těžkých dnech domů, abyste byl s rodinou?

Nezvažoval. Situace se má tak, že mám doma bratra, který žije ve stejném městě jako mí rodiče. On se o ně stará. Mí rodiče zase nejsou tak staří, jsou ve věku 65 a 66 let. I když to možná není úplně podstatné, protože tuším včera nebo předevčírem zemřel na koronavirus mladý muž ve věku 32 let. Přitom údajně neměl žádné zdravotní problémy.

Motor české ekonomiky v problémech, automobilky zastavují výrobu

Váš bratr a rodiče jsou v pořádku?

Ano jsou, dodržují všechna nařízení státu. Takže nechodí ven a zůstávají doma v karanténě. Ven můžou jít jen ze závažných důvodů, jako je například návštěva nemocnice nebo supermarketu. Ale tam mohou chodit pouze jednou týdně, nikoliv každý den.

Jak vnímáte opatření v České republice ve srovnání s Itálií?

Než se vůbec začnu vyjadřovat, tak bych chtěl hlavně říct, že jsem pouze architekt. Nejsem doktor, ani politik, ani virolog. Takže má slova prosím vnímejte pouze jako můj osobní pohled na věc. Na úvod bych chtěl říct, že Itálie je první demokratická země v Evropě, kde vznikla nutná opatření kvůli koronaviru. Tím myslím karanténní opatření a podobně.

Ostatní země jako například Francie a Německo převzaly tato nařízení jako model. Podle mě je demokracie v této situaci spíše úskalím, protože například v Číně mají diktaturu. Takže tam bylo o mnoho jednodušší. Jednoduše tam lidem nařídili, aby nechodili ven, jinak je zabijí.

Co se týká mého pohledu na opatření v Česku, tak si myslím, že nařízení státu byla vydána oproti ostatním zemím včas. Ale stejně bychom mohli dělat více a opatření zpřísnit. Podle mě by lidé měli chodit ven jen v nutnosti. Inkubační doba viru je čtrnáct dní. V Číně byl ojedinělý případ, kdy byla inkubační doba delší.

Strach z koronaviru: Musíme se hodit do klidu, říká životní koučka

Myslím si, že když budeme opravdu dodržovat nutná opatření a budeme vycházet opravdu minimálně, nosit roušky, umývat si pořádně ruce a držet si od sebe navzájem doporučený odstup, tak by to mělo pomoci. Podle mě tak deset dní po jejich zavedení bude počet nakažených ještě růst, ale poté by se to mělo zlomit a ten počet by měl rapidně klesat. Čtrnáctidenní inkubační doba je jeden z faktorů, který z koronaviru dělá takový problém.

Takže nošení roušek i hygienická opatření podle Vás mohou pomoci?

Ano, stoprocentně.

Když jste mi říkal, že by se měla ještě zpřísnit opatření, která stát zavedl, myslel jste tím i nějaká, která u nás nastavená vůbec nejsou?

Myslím si, že by se měla zakázat i veřejná doprava. Mám k tomu takový příměr, že virus nemá nohy. Nemůže si chodit kam se mu zachce. Jediný způsob, jak se může pohybovat, je skrze nás. Takže když lidé zůstanou doma a nebudou chodit mezi ostatní, tak nebude mít jak jít dál a šířit se. Prostě automaticky zemře.

Je mi jasné, že veřejná doprava zajišťuje přepravu osob do zaměstnání a lidé ve všech zemích mají strach o svou ekonomiku. Ale podle mě bychom si měli uvědomit, že čím dříve uděláme radikálnější opatření, tím dříve virus zemře a vše se pak rychleji vrátí do normálu. Pokud by radikálnější opatření znamenala, že například na 14 dní až 3 týdny firmy nebudou vyrábět a poskytovat své služby, tak to pro ně může být ekonomicky mnohem lepší, než když se tato situace protáhne na delší dobu.

Co vnímáte jako hlavní riziko řekněme české karantény, která není tak přísná, jako ta v Itálii?

V Itálii je velká spousta lidí, kteří jsou pouze přenašeči a nejeví žádné příznaky onemocnění. Cítí se dobře, nemají žádné symptomy a normálně fungují. Tohle vnímám jako nebezpečí. Lidé se mohou cítit dobře, chodí do práce, jezdí hromadnou dopravou a neví o tom, že virus mají. Takže by opravdu měli být co nejvíce doma a hlavně nenakazit zdravotníky a zaměstnance ve službách, které teď nutně potřebujeme.

Také si myslím si, že by bylo dobré otestovat i všechny prodavače, zdravotníky a dopravce. Všechny ty, kteří právě teď pomáhají lidem. Protože i oni mohou nevědomky virus přenášet. V momentě, kdy se to rozšíří mezi nimi, tak by to mohl být opravdu fatální problém.

Jak funguje testování lidí v Itálii?

Teď je v Itálii řekněme otevřená diskuze, protože jsou určití politici, kteří chtějí, aby se otestovalo co největší množství lidí. Pak jsou takoví, kteří si myslí opak. Ti, kteří chtějí, aby otestovali co největší množství lidí, vycházejí z modelu Jižní Koreje, kde to takto udělali. Díky tomu zjistili, že jsou nakažení i ti, kteří nejeví žádné symptomy.

Jak zabavit děti, když nesmějí do školy? Tohle radí odborníci. TIPY

Všechny, u kterých se projevila pozitivita na koronavirus, pak sledovali přes mobilní telefon. Museli tak povinně dodržovat karanténu, protože byli pod dohledem. Pokud ji porušili, úřady jednoduše věděly, kde se pohybovali. Mohly tak jednoduše identifikovat případné další nakažené. Proto se v Jižní Korei podařilo situaci dostat rychle pod kontrolu.

Toto sledování pomocí mobilních telefonů zavedli i v Itálii?

Ne tak doslovně. Tam pouze sledovali pohyb všech lidí skrz mobilní telefony v době nařízené karantény. A zjistili, že i přes karanténní opatření, která zavedli, se 40 procent z nich stejně pohybuje venku a nesedí doma.

Vyřešili to nějakým způsobem?

Ne, to je ten problém. Myslím si, že by ta opatření měla být striktnější. Neříkám, že by se lidé, kteří to poruší, měli zastřelit. Dodržování nařízení je ale pro společnost teď velmi důležité. A nejen pro ni, ale i pro ekonomiku. V ideální zemi, kde by všichni z nás respektovali pravidla, bychom se dle mého názoru mohli vrátit do normálu za 14 dní. Je to ale pouze můj osobní názor, nejsem specialista na tuto problematiku.

Jak dlouho je v Itálii vyhlášená přísná karanténa?

Tuším, že teď je to deset dní.

Existovali v Itálii takoví lidé, kteří dodržovali dobrovolnou karanténu ještě před tím, než byla vyhlášena? 

Nemyslím si to, ale samozřejmě to nemůžu vědět na sto procent. Můj osobní pohled je ten, že to většina lidí začala dodržovat až v momentě, kdy byla karanténa nařízena. Teď si nejsem úplně jistý, ale mám pocit, že některé továrny chtěly, aby chodili do práce i v době karantény. Firmy nechtěly být nebyly ztratné na zisku, ale zaměstnanci samozřejmě protestovali. Chod země nařízenými opatřeními zastavit nemůžeme, to je jasné. Jsou služby, které musí stále fungovat. Myslím tím například potraviny a jejich transport. Proto bychom měli chránit ty, kteří tyto služby zajišťují a oni by také měli chránit sami sebe.

Než se v Česku zavedly povinné roušky, tak jsem zíral, že třeba řidiči v autobusech je dobrovolně nenosí. Všichni tito lidé jsou cenní a měli by se chránit. Ale jsem si vědom toho, že může být těžké se k situaci hned zachovat dobře. Je to pro nás všechny nové, nikdo z nás to ještě nezažil.

Jak říct dětem, proč nemůžou ven? Psycholog poradil jednoduchou fintu

Podle mě jsou dva faktory, které lehkovážnost zapříčiňují. První je, že jsou mezi námi takoví, kteří třeba nejsou dobře informovaní. Nesledují noviny, televizi ani internet.  Druhý je podle mě ten, že dokud se tento virus nedotkne někoho nám blízkého, ignorujeme to. Viděl jsem to na vlastní oči. Dám vám příklad z osobního života. Když se začalo o koronaviru v Číně a následně v Itálii mluvit, tak mí kolegové z práce si z toho dělali legraci. Smáli se a říkali, že to k nám nepřijde. A tohle není o tom, kdo je z jaké země a jakou má kulturu, ale vychází to z podstaty člověka.

Češi jsou na sociálních sítích ohledně koronaviru velmi aktivní. Snaží se motivovat ostatní k nošení roušek a dodržování hygienických pravidel v podstatě od začátku nouzového opatření. Byli takoví i Italové?

V Itálii máme jiný trend než v Čechách. Když tam byl zaznamenán první případ, tak se lidé začali opravdu bát. Následně ale nastal zvrat a začali situaci zlehčovat. Říkali, že je to onemocnění stejné jako chřipka. A tímto přístupem to podcenili. To podle mne zapříčinilo to nejhorší, teď už se opět bojí. Už dodržují karanténní opatření a nosí roušky.

Víte, ono se vždycky i v těch začátcích najdou lidé, kteří ta nařízení nerespektují a berou je na lehkou váhu. Proto je důležité o tom stále mluvit a dodržovat pravidla. Teď má mnoho z nich pocit, že je aktuální situace podobná válce. Válce bez vojáků a zbraní. Válce, ve které je nepřítelem virus, který je neviditelný.

Je něco, co byste chtěl říct nakonec? 

Chovejme se jako společnost, buďme ohleduplní na ostatní. I když máme pocit, že se nás to netýká, opak je pravdou. Máme možnost ukázat, že si zasloužíme být demokratická země, která tu situaci zvládne i bez diktatury.